První na knížecím dvoře

Prvopočátky rodu Hrabišiců, jehož příslušníci sehrávali v naší dávné historii velmi významnou roli, budou již asi (na drobné výjimky) navždy zahaleny neproniknutelným tajemstvím věků. Z toho vyplývá, že není jednoduché „otevřít dějiny rodu Hrabišiců v nějakém určitějším časovém okamžiku“, ale na pomoc nám přišla kniha českého historika, docenta PhDr. Tomáše Velimského z Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem „Hrabišici - páni z Rýzmburka“, kterou vydalo roku 2002 pražské Nakladatelství Lidové noviny. Onen významný okamžik nastal dle jeho mínění v roce 1035, současně s nástupem Oldřichova syna Břetislava na knížecí stolec. „S poměrně velkou měrou jistoty můžeme tvrdit, že pokud tomu nezabránila nějaká náhodná shoda okolností, pak někde v předních řadách družiníků, kteří novému knížeti Břetislavovi skládali svůj hold, stál také Všebor, první příslušník rodu Hrabišiců, kterého dochované historické prameny zaznamenaly. O tomto Všeborovi toho ovšem víme velmi málo. Pouze z postavení jeho syna Kojaty, který se dle Kosmovy výpovědi stal v roce 1061 hradským správcem v Bílině a měl být toho času prvním na knížecím dvoře, je možné přepokládat, že již o 26 let dříve byl významnou osobou také otec, zvláště když kronikářova zpráva neopomněla u Kojaty uvést, že byl Všeborovým synem.“  Jasný není ani místní původ velmože Všebora a jeho syna, ale velmi podstatná je skutečnost, že „snad právě Kojatovo spravování Bílinska se stalo impulsem k dalším dlouhotrvajícím aktivitám hrabišického rodu v této oblasti, kde lze později, zejména na počátku 13. století, doložit jeho hlavní mocenskou základnu.“  

Hrabišicové v nejstarších dějinách

V dějinách rodu Hrabišiců se zprvu stále opakují jména Všebor, Kojata a Hrabiša (Hrabiše), později převládají zejména Slavek (Slavko), Bohuslav a Boreš (Borso). O již zmíněném dvorním správci čili knížecím komorníkovi Kojatovi pojednává kronikář Kosmas ještě v roce 1068, kdy tento stále nejvyšší úředník odvážně promluvil během volby Břetislavova mladšího bratra Jaromíra pražským biskupem. Během dalších pětatřiceti let není o Hrabišicích znám ani jediný písemný pramen. Až v roce 1103 se objevuje (duchcovský?) Hrabiše v roli rádce knížete Bořivoje II., ale stárnoucí kronikář pro něho nemá žádné sympatie; spolu s dalším rádcem Protivenem je dokonce označuje za pleticháře a přičítá jim všechny Bořivojovy omyly i chybná rozhodnutí. V mocenském boji mezi Bořivojem a jeho bratrem Vladislavem I. stál tento „Velký“ Hrabiše v konečné fázi při sesazeném knížeti, který mu v roce 1109 svěřil obranu Pražského hradu; většina jeho věrných samozřejmě dopadla špatně, ale osud samotného pana Hrabiše nám bohužel není známý. V roce 1122 probleskla zpráva o smrti „výtečného otce a počestného ctitele Krista“ Kojaty (II.?), který byl velkým příznivcem sázavského kláštera. Vnuk velkého Hrabiše Gerard zase padl roku 1158 v bojích u Milána, kde vojáci českého krále Vladislava II. podpořili vojska císaře Fridricha I. Barbarossy. Teprve další Hrabiše byl v rozmezí let 1080 až 1083 opět nejvyšším komorníkem. V letech 1085 až  1087 se v družině knížete Bedřicha objevil i další Kojata (III.), ve svém úřadu označovaný jako nejvyšší místokomorník. Nejvyšším komorníkem byl zase až příští Hrabiše (III.?), jinak bratr mimořádně schopného Slavka, který v krátké době rovněž převzal tento na pohled téměř „dědičný“ úřad. Dlužno podotknout, že jejich bratrem byl i první hrabišínský Boreš, poprvé zmiňovaný v roce 1188.

Hrabišicové na saské straně hranice

 Državy Hrabišiců tehdy sahaly přes Bílinu a Most až do Slavkova a Bečova na Karlovarsku. Podle některých úvah dal Boreš z Rýzmburka (Borso) jméno i hradu Perštejnu, který se prý stejně jako saský Purschenstein v obci Neuhausen původně jmenoval Borschenstein. Také vrch Bořeň nad Bílinou, jehož podoba od nepaměti přitahovala a vzrušovala zdejší obyvatele, se německy nazývá Borschen. Hned za hranicemi se Saskem najdeme zříceninu hradu Rechenberg (při čemž Rechen = hrábě) a v přilehlé oblasti saského Krušnohoří řadu obcí, založených také Hrabišici. Zde je nutno zdůraznit, že za kolonizačním úsilím, které proti tehdejším zvyklostem nepřicházelo z německé strany hranice, ale obráceným směrem postupovalo do Krušných hor a dále do Saska, byl opět mimořádně schopný Hrabišic Slavko. Již v druhé polovině 12. století tudy vedly osvědčené trasy tzv. mostecké i osecké cesty. Připomeneme-li si znovu oseckou listinu papeže Inocence III., mezi lokalitami, které zde klášter získal, je kromě desátku ze všech výnosů ve městě Sayda i ves Schönfeld a dva lány ve vsi Friedebach. Z listiny, vztahující se k roku 1209, vyplývá, že na návrh klášterního fundátora Slavka potvrdil pražský biskup Daniel II. oseckému klášteru patronátní právo kostela v Saydě. Přestože také v saském Krušnohoří mají k dispozici minimum písemných zpráv, historikům se podařilo rekonstruovat rozsah hrabišické držby alespoň podle pozdějšího vymezení Pürschensteinského panství. Vedle hraniční samoty Deutsch-Einsiedel byla její součástí hornická lokalita Seiffen, farní ves Neuhausen pod hradem Borschensteinem, vesnice Dittersbach, Schönfeld, farní ves Pfaffroda, Dittmansdorf, Ullersdorf, město Sayda s hradem, Friedebach, farní vsi Klausnitz a Cämmerswalde, Rechenberg s hradem, Hartmannsdorf, Haselbach a Ammelsdorf nedaleko Freuensteinu. S různými přestávkami patřila většina těchto území pánům z Rýzmburku až do roku 1352, kdy Boreš se Slavkem své dominium odprodali pánům ze Schönbergu.

Opat Slavko a válečník Boreš

Podle falza z roku 1209 měl oltář sv. Petra a Pavla ve Starém Oseku i přilehlý hřbitov vysvětit pražský biskup Daniel II. Po dokončení výstavby klášterní baziliky P. Marie byla rodinná hrobka Hrabišiců přenesena do krypty románské novostavby. O dokončení chrámu máme poměrně přesné správy díky iniciativě papeže Honoria III., který zde dne 21. dubna 1221 povolil uložení ostatků svatých mučedníků - sv. Kosmy, sv. Šebestiána, sv. Fabiána, sv. Cypriána a blahoslavené panny Petronily. Zároveň udělil odpustky všem, kteří tento kostel navštíví v den jeho svěcení, v týdnu po něm a v další výroční dny. Přesné datum slavnostního vysvěcení klášterního chrámu bohužel neznáme. Výstavba zdejšího komplexu plynule pokračovala v následujících letech budováním východního křídla konventu, zahájeného zároveň s bazilikou. Svého vrcholu dosáhla za pátého opata Slavka z Hrabišiců, který byl vnukem zakladatele kláštera a synem Bohuslavovým – díky tomu výhodně spojil ve svých rukou zakladatelské pravomoci i práva opatská. V průběhu pěti let 1234 až 1239, kdy byl opatem, vznikla mimo jiné i slavná kapitulní síň, ozdobená charakteristickým kamenným pulpitem a dodnes stavebně zachovalá ve své původní podobě. Roku 1239 se stal pruským biskupem a když jeho misijní činnost mezi tamními pohany nebyla příliš úspěšná, po deseti letech se vrátil domů. Ještě na sklonku života se opat Slavko významně angažoval ve věci, rozehrané jeho bratrem Borešem z Rýzmburka, který se vojensky postavil za svého krále Václava I. proti odboji jeho vlastního syna Přemysla Otakara II. Dne 1. listopadu 1248 porazil Přemyslovo vojsko v bitvě u Mostu a způsobil tím obrat ve válce, jejíž boje se dotkly i oseckého kláštera vypleněním jeho statků. Na Slavkovu žádost Václav I. klášter odškodnil a jeho rozhodnutí uznal i Přemysl Otakar II.  Bývalý opat Slavko zemřel v oseckém klášteře na počátku roku 1250 a dodnes je pochován v jeho kryptě pod rozměrným (barokním) epitafem. V druhé polovině 13. století vliv Hrabišiců na rozvoj kláštera klesal a jeho panství se díky hospodářské činnosti stávalo soběstačným. Král Přemysl Otakar II. vycházel vstříc svými privilegiemi, která klášteru dala soudní pravomoce, ale vzhledem k jeho stále (byť tlumeně) vyhraněnému vztahu k Borešovi také omezovala zakladatelská práva pánů z Rýzmburka. Přesto vyjadřoval Boreš i jeho syn Slavko (IV.) úzký vztah ke klášteru. Po bitvě u Kressenbrunu v roce 1260 (kdy opět bojoval s plným nasazením na straně krále) daroval oseckým mnichům nejvzácnější relikvii, jakou se podařilo Uhrům ukořistit – prst sv. Jana Křtitele, který se pak stal velmi uctívanou klášterní památkou. Ještě v červenci 1271 se Boreš se synem Slavkem zúčastnili v Praze aktu uzavření mírové smlouvy s uherským králem Štěpánem V. Na sklonku vlády Přemysla Otakara II. se však jeho vztah k Borešovi opět radikálně zhoršil vzhledem k jeho kontaktům se Závišem z Falkenštejna a účasti na odboji Vítkovců. Po obvinění ze zrady měl jeho majetek propadnout konfiskaci, ale vše skončilo Borešovou smrtí (ve vězení nebo snad dokonce na popravišti) krátce před tím, než sám panovník zahynul roku 1278 v bitvě na Moravském poli.

Ústup Hrabišiců ze slávy

Další zprávy o vlivu pánů z Rýzmburka na klášter v Oseku jsou opět skoupé na slovo. Jedna z nejvýznamnějších památek montánní historie v Krušných horách je však spojena se jménem Borešova vnuka Boreše (III.) – v roce 1303 uzavřel smlouvu s opatem Gervikem o dělbě drahých kovů ze zdejších rudných dolů. Nález ložisek stříbra přímo na panství cisterciáků významně ovlivnil klášterní ekonomiku. Od počátku 14. století se v klášteře budovala také gotická křížová chodba od severní části východního křídla a dále přes křídlo severní se studniční kaplí. Období hospodářského vzestupu však trvalo jen krátce a narušila je i neklidná léta po vymření Přemyslovců. Páni z Rýzmburka pomalu přestávali patřit k významným šlechtickým rodům. K zásadní změně v právním postavení kláštera pak došlo za vlády krále Jana Lucemburského. Podstatnou záležitostí byla ztráta hradu Kostomlaty, který Hrabišicové vybudovali neznámo kdy a podepřeli vlastnictvím několika vesnic. V roce 1333 tento hrad prodali Chotěborovi z Herštejna, který jej v krátké době dále postoupil markraběti moravskému, kralevici Karlovi (IV.). Český král prohluboval svůj vliv i vůči strategicky významnému oseckému opatství; v roce 1337 klášter striktně ujistil, že se nachází pod přímou ochranou královské komory a že jeho leník Boreš (IV.) z Rýzmburka ani jeho potomci k němu nadále nemají mít žádná práva. Pány z Rýzmburka na druhé straně osvobodil od placení cel a mýt a vyňal je z pravomoci zemského soudu v Praze i ostatních královských soudů. Císař Karel IV. vydal pro klášter v Oseku pouze listinu z roku 1349, navazující na listiny svého otce ohledně daní, odváděných klášterem do státní pokladny; přibližně z téže doby je socha madony, kterou klášteru daroval. Boreš (V.) byl pak posledním z Hrabišiců, který se za jeho vlády domohl významnějšího postavení – v letech 1360 až 1370 byl zemským sudím a v letech 1367 až 1378 hejtmanem České Falce.

Ještě se zmiňme o tom, jaké stopy zanechali páni z Rýzmburka v těchto letech v Duchcově. Po polovině 14. století bylo panství rozděleno mezi bratry Boreše a Slavka, z nichž každý vlastnil polovinu hradu Rýzmburku, polovinu města Duchcova a několik vesnic. V roce 1378 prodal Slavko svoji polovinu hradu bratrovi a podržel si pouze polovinu Duchcova. Roku 1385 získal celé panství Boreš ml. a v roce 1392 založil stálou mši v kostele sv. Kříže za hradbami města. Kvůli své neúnosné zadluženosti   prodal v roce 1398 vedle hradu a dalších součástí panství také město Duchcov míšeňskému markraběti Vilémovi z Wettinů a jeho manželce za 14 tisíc stříbrných marek. Prodej, provedený bez souhlasu krále, byl důvodem mnohaletých sporů, ale to už je jiná historie.

Na počátku 15. století Hrabišicové v našich dějinách definitivně skončili a jeden z dalších Borešů, jak se traduje, bojoval v bitvě u Lipan proti Táboritům jako „opěšalý“, protože neměl peníze ani na bitevního oře. Rytířem Janem Borešem z Rýzmburka, který byl posledním svého rodu, Hrabišicové v roce 1528 neslavně vymřeli.